Izrael porušuje mezinárodní právo?
„Mezinárodní právo, také známé jako mezinárodní veřejné právo a právo národů, je soubor pravidel, norem a standardů obecně přijímaných ve vztazích mezi národy.
„Mezinárodní právo, také známé jako mezinárodní veřejné právo a právo národů, [1] je soubor pravidel, norem a standardů obecně přijímaných ve vztazích mezi národy. [2] [3] Stanovuje normativní pokyny a společný koncepční rámec pro vedení států v celé řadě oblastí, včetně války, diplomacie, obchodu a lidských práv. Mezinárodní právo tak poskytuje státům prostředky k praktikování stabilnějších, konzistentnějších a organizovanějších mezinárodních vztahů.“ (wikipedie)
Pařížská mírová konference byla mírová konference pořádaná vítězi první světové války roku 1919, během které byly sjednány mírové smlouvy mezi vítěznými státy Dohody a poraženými Centrálními mocnostmi. Účastnili se jí představitelé celkem 32 států.
Versailleská mírová smlouva byla nejdůležitější ze šesti mírových smluv uzavřených roku 1919 jako výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci, kterou byla oficiálně ukončena první světová válka mezi Státy Dohody a Centrálními mocnostmi.
Společnost národů (angl. Liga národů) byla založena 10.1.1920 na základě výsledků pařížské mírové konference. Měla 42 zakládajících států. Definitivně byla rozpuštěna v dubnu 1946.
Organizace spojených národů byla založena 24.10.1945 v San Franciscu, nahradila Společnost národů a zavázala se dodržovat všechny právní závazky Společnosti národů. Zakládajících členů bylo 51. První Valné shromáždění OSN se konalo 10.1.1946 v Londýně. (tolik wikipedie)
Proč je dnes tolik nejasnosti okolo Mezinárodního práva? Mnoho členských států OSN si právo vykládá, jak se jim to hodí. Mnoho rezolucí OSN kritizuje Izrael „za porušování mezinárodního práva“, aniž by upřesnilo kterého „práva“ se to týká. Např. rezoluce 2334 tvrdí, že:
„Izrael nemá legitimní práno usazovat se na území Judeje a Samaří, protože toto území získal ve válce v roce 1967“;
Co tvrdí Mezinárodní právo? Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917 uznává „historické spojení židovského národa s Palestinou“ a vyjadřuje „sympatie“ se zřízením národního domova na jejím území. Tato deklarace britského ministra zahraničí byla vložena do textu rezoluce vítězných států na konferenci v San Remu v dubnu 1920, čímž se stala aktem mezinárodního práva a stala se součástí Mandátu pro Palestinu, vypracovaného Společností národů, jehož hranice vedly od Středozemního moře až k Iráku. V roce 1921 předali Britové 77% území na východ od Jordánu Arabům.
Mandát pro Palestinu jasně rozlišoval politická práva a práva civilní. Politické právo pro území na západ od Jordánu bylo přiznáno Židům. Arabům, žijícím v židovském státě měla být zajištěna práva občanská a náboženská. Politická práva Arabům uznala Liga národů mandáty pro Libanon, pro Sýrii, pro Transjordánsko a pro Irák. V Mandátu pro Palestinu není arabský národ zmíněn ani jednou. Rozhodnutí Ligy národů o zřízení židovské vlasti je nezrušitelné a platí dodnes, stejně, jako Mandáty pro Libanon, Sýrii, Transjordánsko a Irák. Žádná instituce v současnosti ani v budoucnu nemůže zrušit jejich validitu.
Antisemité všeho druhu si neuvědomují, že zpochybňováním práva židovského národa usazovat se na celém území, od Jordánu až po Středozemní moře, zpochybňují rozhodnutí Společnosti národů, tzn. rozhodnutí všech tehdejších civilizovaných států. Jejich rozhodnutí je právně nezrušitelné, nemá-li nastat právní chaos na celém Blízkém východě.
----
Nepřátelé izraelského státu neustále obviňují Izrael, že porušuje Mezinárodní právo“ a různé rezoluce OSN. Rezoluce OSN č. 2334 tvrdí, že:
„Izrael nedodržuje IV. Ženevskou úmluvu, zejména čl.49. Okupační moc nesmí deportovat ani přesídlovat své civilní obyvatelstvo na okupovaná území.“
1) Jak bylo uvedeno v I. části, Izrael získal právo na území západně od Jordánu Mandátem pro Palestinu, vypracovaného Společností národu (SN). Realizací Mandátu byla pověřena Velká Británie. Vrácením Mandátu v květnu 1948 SN Mandát nezanikl, jeho právoplatnost trvá dodnes.
2) Mandát výslovně zakazuje postoupit mandátní území cizímu státu. Přítomnost jordánské armády na mandátním území Judeje a Samaří (tzv. Západním břehu) po 14. květnu 1948 byla porušením Mandátu pro Palestinu a podle práva byla okupací. V červnu 1967 toto území Izrael osvobodil, proto nemůže být považován za okupanta. Nelze okupovat své vlastní území.
3) Izrael nikdy nedeportoval své obyvatele na území Západního břehu, naopak jim občas vlády bránily v zakládání komunit. Izraelci tyto komunity zakládali zcela dobrovolně. V jednom případě vláda skutečně násilí použila: když násilím deportovala své obyvatele z obsazeného území v Gaze do vnitrozemí.
„Izrael musí přestat budovat komunity na území Judeje a Samaří a splnit tak požadavky mezinárodního společenství.“
Autorům rezoluce 2334 vůbec nevadilo, že samotné Dohody z Oslo mezi Židy a Araby žádné zmrazení výstavby komunit nepožadovaly. Přesto to premiér Netanjahu v roce 2010 zkusil a na 10 měsíců novou výstavbu zastavil. Splnil tím podmínku z arabské strany k zahájení mírových rozhovorů. Přesto Arabové nebyli ochotni mírové rozhovory zahájit.
„Východní Jeruzalém je arabským územím a tamní židovští obyvatele jsou „osadníky“, kteří porušují mezinárodní právo.“
Až do jordánské okupace v letech 1948-1967 byl Jeruzalém jednotným městem. V městě tvořili Židé od konce 19. století vždy většinu. Ve východní části Jeruzaléma jsou umístěna nejposvátnější místa židovského národa: Kotel (západní zeď Chrámu), Har Habajt (Chrámová hora) a Olivetská hora. Text rezoluce 2334 je nepochopitelné popírání židovské historie. Označit tato místa za „okupovaná palestinská území“ je projevem odsouzeníhodné, arabské, protiizraelské propagandy.
„Rezoluce 2334 znovu potvrzuje své příslušné usnesení, včetně rezoluce č. 242 z roku 1967“
Text rezoluce se staví proti duchu rezoluce 242 i Dohodám z Oslo, podle kterých má být konečné uspořádání sporu předmětem jednání mezi Izraelem a arabskou autonomií. USA protiizraelskou rezoluci nevetovaly a zdržely se hlasování. Byla přijata 23.12.2016, necelý měsíc před skončením mandátu Baraka Obamy. Přátelé Izraele to považovali za poslední Obamovou pomstu. Z důvodu přijetí rezoluce stáhla izraelská vláda 6. ledna 2017 své roční příspěvky do OSN (6 milionů USD).
„V sobotu 8.2.2020 se sešla arabská meziparlamentní unie (AIU) v Jordánsku na mimořádném zasedání, které svolal Abbás. Všichni přítomní členové žádali o „absolutní odmítnutí žadatelů mírového urovnání, kteří neplní nezcizitelná práva palestinského lidu na sebeurčení a nezávislý stát v hranicích z 4. června 1967 a s Jeruzalémem jako hlavním městem“, uvedla palestinská tisková agentura Wafa.
AIU označila Trumpovo uznání Jeruzaléma za nerozdělené hlavní město Izraele „ohrožením bezpečnosti v regionu, hrozbou míru a přípravou pro náboženskou válku, v níž bude Izrael hlavním cílem“.
Tak se choval v roce 1938 nacistický šílenec Adolf Hitler. Když nechtěli přijmout jeho diktát, vyhrožoval válkou. V čem jsou Arabové lepší?
----
Před konferenci vítězů v San Remo v dubnu 1920 neexistoval jediný nezávislý arabský stát. Všech 22 arabských států Arabské ligy vzniklo jako výsledek konference nebo mnohem později.
Před konferenci vítězů v San Remo v dubnu 1920 neexistoval jediný nezávislý arabský stát. Všech 22 arabských států Arabské ligy vzniklo jako výsledek konference nebo mnohem později. Legitimita Izraele, jediného židovského státu, je na stejné úrovni, ne-li větší, jako kteréhokoli arabského státu.
Po porážce Osmanské říše se jednomyslným rozhodnutím Společnosti národů 24. července 1922 vrátilo 1% území bývalým právoplatným majitelům, židovskému národu. 99% území bylo rozděleno mezi Araby.
„Na základě historického spojení židovského národa s Palestinou pro znovuvytvoření národního domova na tomto území.“
Bez jakékoli mezinárodní diskuse nebo rezoluce Britové v roce 1922 použili 25.čl.Mandátu a oddělili východní břeh Palestiny pro vznik Transjordánska. 300 000 nomádských beduínů ze Saúdské Arábie obdrželo území za údajnou pomoc ve válce proti Osmanům. Jediný Žid se nesměl usadit na tomto území, zatímco se počty Arabů neustále navyšovaly. Transjordánsko se stalo jediným státem v dějinách světa, který byl koncipován už jako „judenrein.“
Pro Izrael je rezoluce ze San Remo z roku 1920 důležitější, než plán VS OSN z roku 1947 na rozdělení Palestiny.
V Chartě OSN není jediný článek, opravňující Radu bezpečnosti nebo Valné shromáždění k vytvoření nového nezávislého státu na území západně od Jordánu. Po rozpuštění Ligy národů a vytvoření Organizace spojených národů v roce 1946 přešel Mandát pro Palestinu pod pravomoc OSN. V článku 80 nově vzniklé OSN se uvádí:
„OSN nemůže předat práva, garantována Mandátem pro Palestinu židovskému národu, žádnému cizímu (= nežidovskému) národu.“
Podle Charty OSN, která je mezinárodní smlouvou, nesměla být židovská práva k Palestině a zemi Izrael žádným způsobem změněna, ledaže by mezi zúčastněnými státy nebo stranami došlo k intervenční dohodě. Jediné období, kdy by se mohlo na textu Mandátu pro Palestinu něco změnit podle čl.12 Charty OSN byla doba od 24. října 1945, kdy Charta vstoupila v platnost po příslušných ratifikacích, do 14. – 15. května 1948. Poněvadž k žádné intervenční dohodě nedošlo, platí dál čl.6 Mandátu, uznávající právo Židů na svobodné přistěhovalectví a budování komunit na celém území západně od Jordánu.
Po červnové válce v roce 1967 vydala OSN známou rezoluci č. 242, která vyzvala Izrael k navrácení území a k životu v míru se sousedy. Rezoluci Izrael naplnil vracením Sinaje Egyptu. Mluví-li svět dál o „okupovaném území“ Izraelem, pak zjevně preferuje „žít ve lži.“
Na konferenci v San Remo nebyl z arabské strany žádný odpor proti vzniku židovského státu. Byli natolik zaujati vytvořením arabských států, že je nějaký židovský stát v Palestině nezajímal. Vyplývá to z Weizmann-Faisalovy dohody, že příchod Židů bude pro Palestinu blahodárný.
EU podepsala 31.článek Dohod z Oslo jako svědek, proto je od ní pokrytecké podporovat jednostranné protiizraelské akce arabské autonomie v OSN!
Shrnuto a podtrženo:
Balfourova deklarace z 2.11.1917 stanovila základní princip židovského státu;
Rozhodnutí ze San Remo z roku 1920 dalo principu punc Mezinárodního práva;
Mandát pro Palestinu definoval zásady a prostředky ke vzniku židovského státu;
Řekli jsme dítkám Izraele: „Obývejte tuto zemi, a až přijde čas slíbený Hodiny poslední, v houfu vás přivedeme.“ (korán, súra 17:104) Proč to Arabové nerespektují?
--------------
Zdroj:
orlik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=744899
orlik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=745022
orlik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=745191
„Mezinárodní právo, také známé jako mezinárodní veřejné právo a právo národů, [1] je soubor pravidel, norem a standardů obecně přijímaných ve vztazích mezi národy. [2] [3] Stanovuje normativní pokyny a společný koncepční rámec pro vedení států v celé řadě oblastí, včetně války, diplomacie, obchodu a lidských práv. Mezinárodní právo tak poskytuje státům prostředky k praktikování stabilnějších, konzistentnějších a organizovanějších mezinárodních vztahů.“ (wikipedie)
Pařížská mírová konference byla mírová konference pořádaná vítězi první světové války roku 1919, během které byly sjednány mírové smlouvy mezi vítěznými státy Dohody a poraženými Centrálními mocnostmi. Účastnili se jí představitelé celkem 32 států.
Versailleská mírová smlouva byla nejdůležitější ze šesti mírových smluv uzavřených roku 1919 jako výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci, kterou byla oficiálně ukončena první světová válka mezi Státy Dohody a Centrálními mocnostmi.
Společnost národů (angl. Liga národů) byla založena 10.1.1920 na základě výsledků pařížské mírové konference. Měla 42 zakládajících států. Definitivně byla rozpuštěna v dubnu 1946.
Organizace spojených národů byla založena 24.10.1945 v San Franciscu, nahradila Společnost národů a zavázala se dodržovat všechny právní závazky Společnosti národů. Zakládajících členů bylo 51. První Valné shromáždění OSN se konalo 10.1.1946 v Londýně. (tolik wikipedie)
Proč je dnes tolik nejasnosti okolo Mezinárodního práva? Mnoho členských států OSN si právo vykládá, jak se jim to hodí. Mnoho rezolucí OSN kritizuje Izrael „za porušování mezinárodního práva“, aniž by upřesnilo kterého „práva“ se to týká. Např. rezoluce 2334 tvrdí, že:
„Izrael nemá legitimní práno usazovat se na území Judeje a Samaří, protože toto území získal ve válce v roce 1967“;
Co tvrdí Mezinárodní právo? Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917 uznává „historické spojení židovského národa s Palestinou“ a vyjadřuje „sympatie“ se zřízením národního domova na jejím území. Tato deklarace britského ministra zahraničí byla vložena do textu rezoluce vítězných států na konferenci v San Remu v dubnu 1920, čímž se stala aktem mezinárodního práva a stala se součástí Mandátu pro Palestinu, vypracovaného Společností národů, jehož hranice vedly od Středozemního moře až k Iráku. V roce 1921 předali Britové 77% území na východ od Jordánu Arabům.
Mandát pro Palestinu jasně rozlišoval politická práva a práva civilní. Politické právo pro území na západ od Jordánu bylo přiznáno Židům. Arabům, žijícím v židovském státě měla být zajištěna práva občanská a náboženská. Politická práva Arabům uznala Liga národů mandáty pro Libanon, pro Sýrii, pro Transjordánsko a pro Irák. V Mandátu pro Palestinu není arabský národ zmíněn ani jednou. Rozhodnutí Ligy národů o zřízení židovské vlasti je nezrušitelné a platí dodnes, stejně, jako Mandáty pro Libanon, Sýrii, Transjordánsko a Irák. Žádná instituce v současnosti ani v budoucnu nemůže zrušit jejich validitu.
Antisemité všeho druhu si neuvědomují, že zpochybňováním práva židovského národa usazovat se na celém území, od Jordánu až po Středozemní moře, zpochybňují rozhodnutí Společnosti národů, tzn. rozhodnutí všech tehdejších civilizovaných států. Jejich rozhodnutí je právně nezrušitelné, nemá-li nastat právní chaos na celém Blízkém východě.
----
Nepřátelé izraelského státu neustále obviňují Izrael, že porušuje Mezinárodní právo“ a různé rezoluce OSN. Rezoluce OSN č. 2334 tvrdí, že:
„Izrael nedodržuje IV. Ženevskou úmluvu, zejména čl.49. Okupační moc nesmí deportovat ani přesídlovat své civilní obyvatelstvo na okupovaná území.“
1) Jak bylo uvedeno v I. části, Izrael získal právo na území západně od Jordánu Mandátem pro Palestinu, vypracovaného Společností národu (SN). Realizací Mandátu byla pověřena Velká Británie. Vrácením Mandátu v květnu 1948 SN Mandát nezanikl, jeho právoplatnost trvá dodnes.
2) Mandát výslovně zakazuje postoupit mandátní území cizímu státu. Přítomnost jordánské armády na mandátním území Judeje a Samaří (tzv. Západním břehu) po 14. květnu 1948 byla porušením Mandátu pro Palestinu a podle práva byla okupací. V červnu 1967 toto území Izrael osvobodil, proto nemůže být považován za okupanta. Nelze okupovat své vlastní území.
3) Izrael nikdy nedeportoval své obyvatele na území Západního břehu, naopak jim občas vlády bránily v zakládání komunit. Izraelci tyto komunity zakládali zcela dobrovolně. V jednom případě vláda skutečně násilí použila: když násilím deportovala své obyvatele z obsazeného území v Gaze do vnitrozemí.
„Izrael musí přestat budovat komunity na území Judeje a Samaří a splnit tak požadavky mezinárodního společenství.“
Autorům rezoluce 2334 vůbec nevadilo, že samotné Dohody z Oslo mezi Židy a Araby žádné zmrazení výstavby komunit nepožadovaly. Přesto to premiér Netanjahu v roce 2010 zkusil a na 10 měsíců novou výstavbu zastavil. Splnil tím podmínku z arabské strany k zahájení mírových rozhovorů. Přesto Arabové nebyli ochotni mírové rozhovory zahájit.
„Východní Jeruzalém je arabským územím a tamní židovští obyvatele jsou „osadníky“, kteří porušují mezinárodní právo.“
Až do jordánské okupace v letech 1948-1967 byl Jeruzalém jednotným městem. V městě tvořili Židé od konce 19. století vždy většinu. Ve východní části Jeruzaléma jsou umístěna nejposvátnější místa židovského národa: Kotel (západní zeď Chrámu), Har Habajt (Chrámová hora) a Olivetská hora. Text rezoluce 2334 je nepochopitelné popírání židovské historie. Označit tato místa za „okupovaná palestinská území“ je projevem odsouzeníhodné, arabské, protiizraelské propagandy.
„Rezoluce 2334 znovu potvrzuje své příslušné usnesení, včetně rezoluce č. 242 z roku 1967“
Text rezoluce se staví proti duchu rezoluce 242 i Dohodám z Oslo, podle kterých má být konečné uspořádání sporu předmětem jednání mezi Izraelem a arabskou autonomií. USA protiizraelskou rezoluci nevetovaly a zdržely se hlasování. Byla přijata 23.12.2016, necelý měsíc před skončením mandátu Baraka Obamy. Přátelé Izraele to považovali za poslední Obamovou pomstu. Z důvodu přijetí rezoluce stáhla izraelská vláda 6. ledna 2017 své roční příspěvky do OSN (6 milionů USD).
„V sobotu 8.2.2020 se sešla arabská meziparlamentní unie (AIU) v Jordánsku na mimořádném zasedání, které svolal Abbás. Všichni přítomní členové žádali o „absolutní odmítnutí žadatelů mírového urovnání, kteří neplní nezcizitelná práva palestinského lidu na sebeurčení a nezávislý stát v hranicích z 4. června 1967 a s Jeruzalémem jako hlavním městem“, uvedla palestinská tisková agentura Wafa.
AIU označila Trumpovo uznání Jeruzaléma za nerozdělené hlavní město Izraele „ohrožením bezpečnosti v regionu, hrozbou míru a přípravou pro náboženskou válku, v níž bude Izrael hlavním cílem“.
Tak se choval v roce 1938 nacistický šílenec Adolf Hitler. Když nechtěli přijmout jeho diktát, vyhrožoval válkou. V čem jsou Arabové lepší?
----
Před konferenci vítězů v San Remo v dubnu 1920 neexistoval jediný nezávislý arabský stát. Všech 22 arabských států Arabské ligy vzniklo jako výsledek konference nebo mnohem později.
Před konferenci vítězů v San Remo v dubnu 1920 neexistoval jediný nezávislý arabský stát. Všech 22 arabských států Arabské ligy vzniklo jako výsledek konference nebo mnohem později. Legitimita Izraele, jediného židovského státu, je na stejné úrovni, ne-li větší, jako kteréhokoli arabského státu.
Po porážce Osmanské říše se jednomyslným rozhodnutím Společnosti národů 24. července 1922 vrátilo 1% území bývalým právoplatným majitelům, židovskému národu. 99% území bylo rozděleno mezi Araby.
„Na základě historického spojení židovského národa s Palestinou pro znovuvytvoření národního domova na tomto území.“
Bez jakékoli mezinárodní diskuse nebo rezoluce Britové v roce 1922 použili 25.čl.Mandátu a oddělili východní břeh Palestiny pro vznik Transjordánska. 300 000 nomádských beduínů ze Saúdské Arábie obdrželo území za údajnou pomoc ve válce proti Osmanům. Jediný Žid se nesměl usadit na tomto území, zatímco se počty Arabů neustále navyšovaly. Transjordánsko se stalo jediným státem v dějinách světa, který byl koncipován už jako „judenrein.“
Pro Izrael je rezoluce ze San Remo z roku 1920 důležitější, než plán VS OSN z roku 1947 na rozdělení Palestiny.
V Chartě OSN není jediný článek, opravňující Radu bezpečnosti nebo Valné shromáždění k vytvoření nového nezávislého státu na území západně od Jordánu. Po rozpuštění Ligy národů a vytvoření Organizace spojených národů v roce 1946 přešel Mandát pro Palestinu pod pravomoc OSN. V článku 80 nově vzniklé OSN se uvádí:
„OSN nemůže předat práva, garantována Mandátem pro Palestinu židovskému národu, žádnému cizímu (= nežidovskému) národu.“
Podle Charty OSN, která je mezinárodní smlouvou, nesměla být židovská práva k Palestině a zemi Izrael žádným způsobem změněna, ledaže by mezi zúčastněnými státy nebo stranami došlo k intervenční dohodě. Jediné období, kdy by se mohlo na textu Mandátu pro Palestinu něco změnit podle čl.12 Charty OSN byla doba od 24. října 1945, kdy Charta vstoupila v platnost po příslušných ratifikacích, do 14. – 15. května 1948. Poněvadž k žádné intervenční dohodě nedošlo, platí dál čl.6 Mandátu, uznávající právo Židů na svobodné přistěhovalectví a budování komunit na celém území západně od Jordánu.
Po červnové válce v roce 1967 vydala OSN známou rezoluci č. 242, která vyzvala Izrael k navrácení území a k životu v míru se sousedy. Rezoluci Izrael naplnil vracením Sinaje Egyptu. Mluví-li svět dál o „okupovaném území“ Izraelem, pak zjevně preferuje „žít ve lži.“
Na konferenci v San Remo nebyl z arabské strany žádný odpor proti vzniku židovského státu. Byli natolik zaujati vytvořením arabských států, že je nějaký židovský stát v Palestině nezajímal. Vyplývá to z Weizmann-Faisalovy dohody, že příchod Židů bude pro Palestinu blahodárný.
EU podepsala 31.článek Dohod z Oslo jako svědek, proto je od ní pokrytecké podporovat jednostranné protiizraelské akce arabské autonomie v OSN!
Shrnuto a podtrženo:
Balfourova deklarace z 2.11.1917 stanovila základní princip židovského státu;
Rozhodnutí ze San Remo z roku 1920 dalo principu punc Mezinárodního práva;
Mandát pro Palestinu definoval zásady a prostředky ke vzniku židovského státu;
Řekli jsme dítkám Izraele: „Obývejte tuto zemi, a až přijde čas slíbený Hodiny poslední, v houfu vás přivedeme.“ (korán, súra 17:104) Proč to Arabové nerespektují?
--------------
Zdroj:
orlik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=744899
orlik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=745022
orlik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=745191