Strýček Sam tě nepotřebuje

Historka z knihy Richard Feynman: "To snad nemyslíte vážně"  
    - o tom, jak ho psychiatři u vojenské odvodní komise shledali nechopným vojenské služby  

 

Po válce dělala armáda, co mohla, aby získala muže pro okupační
síly v Německu. Až do té doby dávala odklad také z jiných důvodů
než kvůli tělesné nezpůsobilosti (já dostal odklad, protože jsem
pracoval na atomové bombě). Ale teď otočili, a každý musel nejprve
na lékařskou prohlídku.
To léto jsem pracoval pod Hansem Bethem pro General Electric v
Schenectady ve státě New York. Vzpomínám si, že jsem musel na
prohlídku dost daleko, myslím až do Albany. Dostavil jsem se do
odvodní místnosti, obdržel spoustu formulářů k vyplnění a vyrazil
jsem do kójí kolem dokola. V jedné vám přezkoušeli zrak, ve druhé
sluch, ve třetí vám vzali krev a tak dále. Zkrátka a dobře, nakonec
jsem přišel ke kóji číslo třináct, kde sídlili psychiatři. Posadil jsem se
na lavičku a čekal. A jak tak čekám, koukám, co se děje uvnitř. Jsou
tam tři stoly a za každým jeden psychiatr. Jejich oběti sedí naproti
nim ve spodním prádle a odpovídají na různé otázky.
Tou dobou se hrála spousta filmů o psychiatrech. Tak například
film Uřknutí, jehož hrdinka, bývalá slavná pianistka, má ruce
paralyzované v nějaké podivné křeči a nemůže jimi hýbat. Její rodina
zavolá psychiatra, aby se ji pokusil vyléčit. Psychiatr s ní odchází
nahoru do jejího pokoje a vidíme, jak se za nimi zavírají dveře. Dole
zatím rodina diskutuje, jak co dopadne – vtom ona už vychází z
pokoje, ruce pořád v té hrozné poloze, dramaticky sestupuje po
schodech, přechází k pianu, zvedá ruce nad klávesnici – a najednou:
dam didl dam didl dam, dam, dam – už zase může hrát. Tenhle druh
humbuku prostě nesnáším a usoudil jsem, že psychiatři jsou
podvodníci a budu si je držet pěkně od těla. V takovémhle
rozpoložení jsem přišel na řadu a šel si s nimi popovídat.
Posadím se ke stolu a psychiatr si prohlíží moje papíry. „Nazdar,
Dicku!“ povídá přátelsky. „Kde pracujete?“
„V Schenectady,“ odpovím odměřeně, protože si v duchu říkám:
,Co si o sobě myslí, že mně říká křestním jménem?!‘
„Pro koho pracujete, Dicku?“ usmívá se psychiatr.
„Pro General Electric.“
„Máte rád svou práci, Dicku?“ ptá se pořád s tím širokým
profesionálním úsměvem.
„Jakžtakž.“ Nechce se mi se mu zpovídat.
Tři přátelské otázky – a čtvrtá je úplně jiná. „Myslíte si, že si o
vás lidé povídají?“ ptá se tiše a vážně.
Rozzářím se a říkám: „Určitě! Když zajedu domů, matka mi často
říká, jak o mně vyprávěla přátelům.“ Neposlouchá mě a místo toho
píše něco do mých papírů.
Pak se zeptá opět tím tichým a vážným hlasem: „Myslíte si, že na
vás lidi civí?“
Už se chystám říct, že ne, když dodá: „Například teď – myslíte si,
že vás někdo pozoruje? Z těch chlapců, co čekají venku na lavici?“
Když jsem předtím čekal na tenhle pohovor, všiml jsem si, že tam
na lavičkách čeká na ty tři psychiatry asi dvanáct kluků. A jelikož nic
lepšího ke koukání nemají, vydělil jsem dvanáct třemi – což dělalo
čtyři na každého psychiatra –, ale že jsem opatrný, tak jsem řekl: „No
jo, možná tak dva z nich nás zrovna pozorují.“
Povídá: „Otočte se a podívejte se!“ A ani ho nenapadne, aby se
obtěžoval podívat sám.
Tak se tedy otočím – a skutečně: dva kluci nás pozorují. Ukážu na
ně a říkám: „No jo – tenhle kluk a tamhleten se na nás dívají.“
Samozřejmě, když jsem se otočil a ukazuju na ně, ostatní kluci se
na nás začínají dívat taky. Teď říkám: „A teď ještě tamhleti dva – a
teď už všichni.“ Ale stejně se nepodívá, aby se přesvědčil. Pilně píše
do mých lejster.
„Slyšíte někdy vnitřní hlasy?“
„Jenom výjimečně.“ Chystám se vylíčit dva případy, kdy se mi to
stalo, ale ptá se dál: „Mluvíte si pro sebe?“
„Jo, občas, když se holím nebo přemýšlím; čas od času.“ Připojuje
ke svým záznamům další kus.
„Koukám, že vám zemřela žena – mluvíte s ní?“
Tahle otázka mě opravdu naštvala, ale ovládl jsem se. „Občas,
když lezu po horách a myslím na ni.“
Další psaní. Pak se ptá: „Je někdo z vaší rodiny v psychiatrické
léčebně?“
„Jo, tetu mám v ústavu choromyslných.“
„Proč tomu říkáte ústav pro choromyslné?“ ptá se podrážděně.
„Proč neužíváte názvu psychiatrická léčebna?“
„Myslel jsem si, že to je totéž.“
„Co si vlastně myslíte, že choromyslnost je?“ říká zlostně.
„Podivná a neobyčejná nemoc lidských bytostí,“ odpovídám
poctivě.
„Není na ní nic neobyčejného ani podivnějšího než na zánětu
slepého střeva!“ prohlásil ostře.
„Tak to bych neřekl. U zánětu slepého střeva chápeme lépe
příčiny – a do jisté míry i mechanismus – onemocnění. Kdežto u
duševních poruch je to mnohem komplikovanější a záhadnější.“
Nebudu vám líčit ten dialog celý, vtip byl v tom, že já jsem tvrdil, že
duševní porucha je neobyčejná fyziologicky, a on si myslil, že ji
považuji za neobyčejnou společensky.
Až do tohohle okamžiku jsem se sice netvářil přátelsky, nicméně
jsem se snažil odpovídat co nejpoctivěji. Ale když mi řekl, abych
předpažil, nedalo mi to nezkusit trik, o němž jsem se předtím
dozvěděl ve frontě na „krev“. Myslel jsem si, že nikdo nebude mít
nikdy příležitost ho vyzkoušet, ale jelikož jsem už stejně vypadal
napůl jako cvok, řekl jsem si, že to zkusím: Předpažil jsem s jednou
rukou dlaní navrch a druhou dlaní dolů.
Psychiatr si toho nevšiml. Povídá: „Otočte je.“
Otočím je. Ta, co byla dlaní vzhůru, je teď dlaní dolů, a ta, co byla
dlaní dolů, je teď dlaní nahoru. Pořád si ničeho nevšímá, protože
upřeně pozoruje vždy jen jednu ruku, jestli se nechvěje. Můj trik
vyšel naprázdno.
Konečně, když je s otázkami hotov, je zase přátelský. Rozzáří se a
říká: „Koukám, Dicku, že máte doktorát! Kde jste studoval?“
„Na MIT a v Princetonu. A kde jste studoval vy?“
„Na Yale a v Londýně. A co jste studoval, Dicku?“
„Fyziku. A co jste studoval vy?“
„Medicínu.“
„A na tohle potřebujete medicínu?“
„Jistě, co myslíte, že tohle je? Běžte se posadit ven a počkejte pár
minut.“
Takže sedím znova venku na lavici a jeden z čekajících kluků si
ke mně poposedne. „Páni, tys tam byl pětadvacet minut! Ostatní byli
za pět minut venku!“
„No jo.“
„Hele,“ říká, „víš, jak oblafneš psychiatra? Stačí si takhle
okusovat nehty!“
„Tak proč si ty svý nehty takhle neokusuješ?“
„Já?“ diví se. „Já chci bejt odvedenej!“
„Chceš oblafnout psychiatra?“ povídám. „Prostě mu to řekni!“
Za chvíli mě zavolali k jinému psychiatrovi u druhého stolu. První
psychiatr byl celkem mladý a neškodně vypadající chlapík. Tenhle
byl šedovlasý a elegantní – evidentně vedoucí psychiatr. Počítám, že
teď se to všechno dá do pořádku, ale ať už to bude probíhat jakkoliv,
k žádnému kamarádění se nechystám.
Nový psychiatr se podívá do mých papírů, nasadí zářivý úsměv a
říká: „Nazdar, Dicku. Koukám, že jste za války pracoval v Los
Alamos.“
„Jo.“
„Bývala tam chlapecká škola, že ano?“
„Jo, bývala.“
„Bylo v té škole hodně budov?“
„Jenom pár.“
Tři otázky – stejná taktika jako prve – a další otázka míří zcela
jinam. „Řekl jste, že slyšíte hlasy. Popište mi to, prosím vás.“
„Stává se mi to jen ojediněle, když pozorně poslouchám někoho s
cizím přízvukem. Když pak usínám, vybavuje se mi velmi zřetelně
jeho hlas. Poprvé se mi to stalo, když jsem studoval na MIT. Slyšel
jsem starého profesora Vallartu, jak říká: „Tenhle střžídavý proud.“
Podruhé se mi to stalo za války v Chicagu, když profesor Teller
vysvětloval, jak funguje bomba. Jelikož mě zajímají nejrůznější
problémy, bylo mi to divné. Jak to, že dokážu slyšet ty hlasy s
přízvukem tak přesně, když je nedovedu dobře imitovat. Nestávají se
takovéhle věci občas každému?“
Psychiatr si dal ruku přes obličej a skrz prsty jsem zahlédl, že se
pousmál; ale neodpověděl mi.
Pak si prověřoval něco jiného. „Řekl jste, že mluvíte se svou
zesnulou ženou. Co jí říkáte?“
Naštval jsem se. Mám pocit, že do tohohle mu nic není. „Říkám jí,
že ji mám rád. Jestli proti tomu nic nemáte.“
Po kratší rozhořčené výměně názorů říká: „Věříte v paranormální
jevy?“
Povídám: „Nevím, co to je, paranormální jevy.“
„Cože? Máte doktorát z fyziky a nevíte, co to jsou paranormální
jevy?“
„Přesně tak.“
„Jevy, ve které věří Sil Oliver Lodge a jeho škola.“
To sice není moc jasná definice, ale vím, oč jde. „Chcete říct
nadpřirozené jevy!“
„Můžete to tak nazvat, když chcete. Věříte v telepatii?“
„Ne. Vy jo?“
„No… Já nejsem zaujatý proti ničemu.“
„Cože? Vy – psychiatr – a nejste zaujatý? Ha ha!“
Takhle to ještě nějakou chvíli pokračovalo a ke konci povídá:
„Jakou má podle vás život cenu?“
„Šedesát čtyři.“
„Proč zrovna šedesát čtyři?“
„Jak se podle vás měří cena života?“
„Ne, počkejte! Chtěl bych vědět, proč jste řekl právě ,šedesát
čtyři‘, a ne třeba ,sedmdesát tři‘?“
„Kdybych byl řekl ,sedmdesát tři‘, tak jste se mě zeptal na totéž!“
Stejně tak jako předchozí psychiatr i tenhle skončil třemi
přátelskými otázkami, podal mi moje papíry a já se vydal do dalšího
boxu.
Zatímco čekám ve frontě, koukám na stránku, na níž jsou shrnuty
všechny absolvované testy. Jen tak z recese ji ukazuju klukovi přede
mnou a přihlouple se ptám: „Koukej, co ty jsi dostal od psychiatrů?
Páni, ty máš ,N‘! Já dostal ,N‘ všude jinde a od psychiatrů mám ,M‘.
Co to znamená?“ Věděl jsem, co to znamená: „N“ je normální, „M“
méněcenný.
Poklepal mi na rameno a řekl: „Neboj, brácho, to nic neznamená.
Všechno je perfektně v pořádku.“ Načež vyděšeně odkráčel do
opačného rohu, co nejdál od toho cvoka.
Začal jsem si prohlížet, co o mně psychiatři napsali, a vypadá to
se mnou bledě! První napsal: Myslí si, že se o něm lidé baví. Myslí
si, že na něj lidi civí. Sluchové hypnagogické halucinace. Mluví si
pro sebe. Mluví se zesnulou manželkou. Teta z matčiny strany v
psychiatrické léčebně. Velice zvláštní pohled. (Věděl jsem, jak přišel
na tohle – to když jsem se ho zeptal: A na tohle potřebujete
medicínu?)
Druhý psychiatr byl evidentně důležitější, protože jeho rukopis
byl hůře čitelný. Jeho poznámky tvrdily věci jako: Sluchové
hypnagogické halucinace potvrzeny. (Hypnagogický znamená
předspánkový.) Napsal tam ještě spoustu dalších odborně znějících
věcí, a když jsem je všechny prošel, zjistil jsem, že to je se mnou
moc špatné.
Napadlo mě, že to nějak budu muset těm vojákům vysvětlit. Na
konci všech zdravotních prohlídek jdete k důstojníkovi, který
rozhodne, jestli vás odvedou, nebo ne. Tak třeba když máte vadu
sluchu, on musí rozhodnout, jestli je to tak vážné, že nemůžete
rukovat. A jelikož armáda potřebovala sehnat nováčky stůj co stůj,
tenhle důstojník si nenechal od nikoho nic namluvit. Byl ostrý jako
břitva. Například chlapíkovi přede mnou vystupovaly dvě kosti z týla
– měl posunuté obratle nebo něco takového – a tenhle důstojník vstal
od stolu a musel si na ně sáhnout, aby se přesvědčil, že jsou pravé.
Tohle je místo, říkám si, kde se celé to nedorozumění vyjasní! Když
jsem na řadě, podám mu své papíry a jsem připraven všechno
vysvětlit. Ale důstojník ani nevzhlédl, vidí „M“ od psychiatrů, a bez
váhání sáhl pro razítko. Na nic se nezeptal, nic neřekl a prostě
orazítkoval moje lejstra „NEZPŮSOBILÝ“.
Vyšel jsem ven a nastoupil do autobusu směr Schenectady. Když
jsem seděl uvnitř a uvažoval o šílené příhodě, kterou jsem právě
zažil, začal jsem se nahlas smát. Panebože, kdyby mě teď viděli,
napadlo mě, tak to mám zpečetěné!
Když jsem byl zpátky v Schenectady, zašel jsem za Hansem
Bethem. Seděl za stolem a zeptal se mě, jako by říkal vtip: „Tak co,
Dicku, prošels?“
Protáhl jsem obličej a pomalu zavrtěl hlavou. „Ne.“
Najednou se strašně polekal – napadlo ho, že na mně shledali
nějakou vážnou chorobu, a tak se zeptal soucitně: „Co ti je, Dicku?“
Poklepal jsem si prstem na čelo.
Řekl: „Ne!“
„Už je to tak.“
„Néééééé!!!“ vykřikl a smál se, až se třásla okna v celé General
Electric Company.
Tuhle příhodu jsem vyprávěl mnoha lidem a všichni se smáli, až
na pár výjimek. Když jsem se vrátil do New Yorku, otec, matka a
sestra si mě vyzdvihli na letišti a cestou domů autem jsem jim to
všechno vyprávěl. Když jsem skončil, maminka řekla: „Co bychom
měli udělat, Mele?“
Tatínek řekl: „Nebuď směšná, Lucille. Vždyť to je nesmysl.“
Tím to bylo odbyté, ale sestra mi později prozradila, že když jsme
dorazili domů a já jsem někam odešel, tatínek řekl: „Poslyš, Lucille,
neměla bys před ním nic říkat. Ale co budeme dělat?“
Jenomže mezitím se matka vzpamatovala a řekla: „Nebuď
směšný, Mele!“
Ještě jedné osobě ten příběh nebyl jen k smíchu. Stalo se to na
večeři během konference Fyzikální společnosti. Profesor Slater, můj
starý profesor z MIT, řekl: „Heleďte, Feynmane, povězte nám tu
historku, jak jste byl u odvodu!“
Byla u toho spousta fyziků, ale kromě Slatera jsem žádného z nich
neznal. Vyprávěl jsem jim, jak to bylo, a všichni se celou dobu smáli,
ale na konci jeden z nich řekl: „Víte, možná že pro to ten psychiatr
měl své důvody.“
Okamžitě jsem se ho zeptal: „A čím vy jste, vážený pane?“ Byla
to hloupá otázka, protože jsme tam byli samí fyzici na fyzikální
konferenci. Ale bylo mi divné, že by fyzik něco takového řekl.
Řekl: „No, hm, vlastně bych tu ani neměl být. Přišel jsem jako
host svého bratra, ten je fyzik. Já jsem psychiatr.“
Odhalil jsem ho okamžitě.
Po nějaké době mi to začalo dělat starosti. Celou válku jsem měl
odklad, protože jsem pracoval na bombě. Teď dostala odvodní
komise dopis, jaký jsem důležitý, a najednou mám „M“ od
psychiatrů – jsem cvok. Časem jim dojde, že asi cvok nebudu.
Zřejmě jsem se jenom snažil jim namluvit, že cvok jsem – takže hurá
na něj!
Tahle situace se mi nelíbila, a musel jsem najít nějaké východisko.
Po několika dnech jsem řešení vymyslel. Napsal jsem odvodní
komisi dopis přibližně tohoto znění:
Vážení pánové,
jsem toho názoru, že bych neměl být odveden, protože přednáším
studentům přírodní vědy a naše národní prosperita závisí do jisté
míry právě na úrovni našich budoucích vědců. Avšak pokud by ste mi
chtěli poskytnout odklad v důsledku lékařské zprávy, že jsem
psychiatricky nezpůsobilý, soudím, že tato diagnóza je zcela mylná a
neměla by jí být přikládána naprosto žádná váha.
Dovoluji si vás upozornit na tento omyl, protože jsem natolik
šílený, že z něj nechci vytěžit žádnou výhodu.
Srdečně R. P. Feynman
Výsledek: „Neschopen ze zdravotních důvodů.“

Po válce dělala armáda, co mohla, aby získala muže pro okupační

síly v Německu. Až do té doby dávala odklad také z jiných důvodů

než kvůli tělesné nezpůsobilosti (já dostal odklad, protože jsem

pracoval na atomové bombě). Ale teď otočili, a každý musel nejprve

na lékařskou prohlídku.

To léto jsem pracoval pod Hansem Bethem pro General Electric v

Schenectady ve státě New York. Vzpomínám si, že jsem musel na

prohlídku dost daleko, myslím až do Albany. Dostavil jsem se do

odvodní místnosti, obdržel spoustu formulářů k vyplnění a vyrazil

jsem do kójí kolem dokola. V jedné vám přezkoušeli zrak, ve druhé

sluch, ve třetí vám vzali krev a tak dále. Zkrátka a dobře, nakonec

jsem přišel ke kóji číslo třináct, kde sídlili psychiatři. Posadil jsem se

na lavičku a čekal. A jak tak čekám, koukám, co se děje uvnitř. Jsou

tam tři stoly a za každým jeden psychiatr. Jejich oběti sedí naproti

nim ve spodním prádle a odpovídají na různé otázky.

Tou dobou se hrála spousta filmů o psychiatrech. Tak například

film Uřknutí, jehož hrdinka, bývalá slavná pianistka, má ruce

paralyzované v nějaké podivné křeči a nemůže jimi hýbat. Její rodina

zavolá psychiatra, aby se ji pokusil vyléčit. Psychiatr s ní odchází

nahoru do jejího pokoje a vidíme, jak se za nimi zavírají dveře. Dole

zatím rodina diskutuje, jak co dopadne – vtom ona už vychází z

pokoje, ruce pořád v té hrozné poloze, dramaticky sestupuje po

schodech, přechází k pianu, zvedá ruce nad klávesnici – a najednou:

dam didl dam didl dam, dam, dam – už zase může hrát. Tenhle druh

humbuku prostě nesnáším a usoudil jsem, že psychiatři jsou

podvodníci a budu si je držet pěkně od těla. V takovémhle

rozpoložení jsem přišel na řadu a šel si s nimi popovídat.

Posadím se ke stolu a psychiatr si prohlíží moje papíry. „Nazdar,

Dicku!“ povídá přátelsky. „Kde pracujete?“

„V Schenectady,“ odpovím odměřeně, protože si v duchu říkám:

,Co si o sobě myslí, že mně říká křestním jménem?!‘

„Pro koho pracujete, Dicku?“ usmívá se psychiatr.

„Pro General Electric.“

„Máte rád svou práci, Dicku?“ ptá se pořád s tím širokým

profesionálním úsměvem.

„Jakžtakž.“ Nechce se mi se mu zpovídat.

Tři přátelské otázky – a čtvrtá je úplně jiná. „Myslíte si, že si o

vás lidé povídají?“ ptá se tiše a vážně.

Rozzářím se a říkám: „Určitě! Když zajedu domů, matka mi často

říká, jak o mně vyprávěla přátelům.“ Neposlouchá mě a místo toho

píše něco do mých papírů.

Pak se zeptá opět tím tichým a vážným hlasem: „Myslíte si, že na

vás lidi civí?“

Už se chystám říct, že ne, když dodá: „Například teď – myslíte si,

že vás někdo pozoruje? Z těch chlapců, co čekají venku na lavici?“

Když jsem předtím čekal na tenhle pohovor, všiml jsem si, že tam

na lavičkách čeká na ty tři psychiatry asi dvanáct kluků. A jelikož nic

lepšího ke koukání nemají, vydělil jsem dvanáct třemi – což dělalo

čtyři na každého psychiatra –, ale že jsem opatrný, tak jsem řekl: „No

jo, možná tak dva z nich nás zrovna pozorují.“

Povídá: „Otočte se a podívejte se!“ A ani ho nenapadne, aby se

obtěžoval podívat sám.

Tak se tedy otočím – a skutečně: dva kluci nás pozorují. Ukážu na

ně a říkám: „No jo – tenhle kluk a tamhleten se na nás dívají.“

Samozřejmě, když jsem se otočil a ukazuju na ně, ostatní kluci se

na nás začínají dívat taky. Teď říkám: „A teď ještě tamhleti dva – a

teď už všichni.“ Ale stejně se nepodívá, aby se přesvědčil. Pilně píše

do mých lejster.

„Slyšíte někdy vnitřní hlasy?“

„Jenom výjimečně.“ Chystám se vylíčit dva případy, kdy se mi to

stalo, ale ptá se dál: „Mluvíte si pro sebe?“

„Jo, občas, když se holím nebo přemýšlím; čas od času.“ Připojuje

ke svým záznamům další kus.

„Koukám, že vám zemřela žena – mluvíte s ní?“

Tahle otázka mě opravdu naštvala, ale ovládl jsem se. „Občas,

když lezu po horách a myslím na ni.“

Další psaní. Pak se ptá: „Je někdo z vaší rodiny v psychiatrické

léčebně?“

„Jo, tetu mám v ústavu choromyslných.“

„Proč tomu říkáte ústav pro choromyslné?“ ptá se podrážděně.

„Proč neužíváte názvu psychiatrická léčebna?“

„Myslel jsem si, že to je totéž.“

„Co si vlastně myslíte, že choromyslnost je?“ říká zlostně.

„Podivná a neobyčejná nemoc lidských bytostí,“ odpovídám

poctivě.

„Není na ní nic neobyčejného ani podivnějšího než na zánětu

slepého střeva!“ prohlásil ostře.

„Tak to bych neřekl. U zánětu slepého střeva chápeme lépe

příčiny – a do jisté míry i mechanismus – onemocnění. Kdežto u

duševních poruch je to mnohem komplikovanější a záhadnější.“

Nebudu vám líčit ten dialog celý, vtip byl v tom, že já jsem tvrdil, že

duševní porucha je neobyčejná fyziologicky, a on si myslil, že ji

považuji za neobyčejnou společensky.

Až do tohohle okamžiku jsem se sice netvářil přátelsky, nicméně

jsem se snažil odpovídat co nejpoctivěji. Ale když mi řekl, abych

předpažil, nedalo mi to nezkusit trik, o němž jsem se předtím

dozvěděl ve frontě na „krev“. Myslel jsem si, že nikdo nebude mít

nikdy příležitost ho vyzkoušet, ale jelikož jsem už stejně vypadal

napůl jako cvok, řekl jsem si, že to zkusím: Předpažil jsem s jednou

rukou dlaní navrch a druhou dlaní dolů.

Psychiatr si toho nevšiml. Povídá: „Otočte je.“

Otočím je. Ta, co byla dlaní vzhůru, je teď dlaní dolů, a ta, co byla

dlaní dolů, je teď dlaní nahoru. Pořád si ničeho nevšímá, protože

upřeně pozoruje vždy jen jednu ruku, jestli se nechvěje. Můj trik

vyšel naprázdno.

Konečně, když je s otázkami hotov, je zase přátelský. Rozzáří se a

říká: „Koukám, Dicku, že máte doktorát! Kde jste studoval?“

„Na MIT a v Princetonu. A kde jste studoval vy?“

„Na Yale a v Londýně. A co jste studoval, Dicku?“

„Fyziku. A co jste studoval vy?“

„Medicínu.“

„A na tohle potřebujete medicínu?“

„Jistě, co myslíte, že tohle je? Běžte se posadit ven a počkejte pár

minut.“

Takže sedím znova venku na lavici a jeden z čekajících kluků si

ke mně poposedne. „Páni, tys tam byl pětadvacet minut! Ostatní byli

za pět minut venku!“

„No jo.“

„Hele,“ říká, „víš, jak oblafneš psychiatra? Stačí si takhle

okusovat nehty!“

„Tak proč si ty svý nehty takhle neokusuješ?“

„Já?“ diví se. „Já chci bejt odvedenej!“

„Chceš oblafnout psychiatra?“ povídám. „Prostě mu to řekni!“

Za chvíli mě zavolali k jinému psychiatrovi u druhého stolu. První

psychiatr byl celkem mladý a neškodně vypadající chlapík. Tenhle

byl šedovlasý a elegantní – evidentně vedoucí psychiatr. Počítám, že

teď se to všechno dá do pořádku, ale ať už to bude probíhat jakkoliv,

k žádnému kamarádění se nechystám.

Nový psychiatr se podívá do mých papírů, nasadí zářivý úsměv a

říká: „Nazdar, Dicku. Koukám, že jste za války pracoval v Los

Alamos.“

„Jo.“

„Bývala tam chlapecká škola, že ano?“

„Jo, bývala.“

„Bylo v té škole hodně budov?“

„Jenom pár.“

Tři otázky – stejná taktika jako prve – a další otázka míří zcela

jinam. „Řekl jste, že slyšíte hlasy. Popište mi to, prosím vás.“

„Stává se mi to jen ojediněle, když pozorně poslouchám někoho s

cizím přízvukem. Když pak usínám, vybavuje se mi velmi zřetelně

jeho hlas. Poprvé se mi to stalo, když jsem studoval na MIT. Slyšel

jsem starého profesora Vallartu, jak říká: „Tenhle střžídavý proud.“

Podruhé se mi to stalo za války v Chicagu, když profesor Teller

vysvětloval, jak funguje bomba. Jelikož mě zajímají nejrůznější

problémy, bylo mi to divné. Jak to, že dokážu slyšet ty hlasy s

přízvukem tak přesně, když je nedovedu dobře imitovat. Nestávají se

takovéhle věci občas každému?“

Psychiatr si dal ruku přes obličej a skrz prsty jsem zahlédl, že se

pousmál; ale neodpověděl mi.

Pak si prověřoval něco jiného. „Řekl jste, že mluvíte se svou

zesnulou ženou. Co jí říkáte?“

Naštval jsem se. Mám pocit, že do tohohle mu nic není. „Říkám jí,

že ji mám rád. Jestli proti tomu nic nemáte.“

Po kratší rozhořčené výměně názorů říká: „Věříte v paranormální

jevy?“

Povídám: „Nevím, co to je, paranormální jevy.“

„Cože? Máte doktorát z fyziky a nevíte, co to jsou paranormální

jevy?“

„Přesně tak.“

„Jevy, ve které věří Sil Oliver Lodge a jeho škola.“

To sice není moc jasná definice, ale vím, oč jde. „Chcete říct

nadpřirozené jevy!“

„Můžete to tak nazvat, když chcete. Věříte v telepatii?“

„Ne. Vy jo?“

„No… Já nejsem zaujatý proti ničemu.“

„Cože? Vy – psychiatr – a nejste zaujatý? Ha ha!“

Takhle to ještě nějakou chvíli pokračovalo a ke konci povídá:

„Jakou má podle vás život cenu?“

„Šedesát čtyři.“

„Proč zrovna šedesát čtyři?“

„Jak se podle vás měří cena života?“

„Ne, počkejte! Chtěl bych vědět, proč jste řekl právě ,šedesát

čtyři‘, a ne třeba ,sedmdesát tři‘?“

„Kdybych byl řekl ,sedmdesát tři‘, tak jste se mě zeptal na totéž!“

Stejně tak jako předchozí psychiatr i tenhle skončil třemi

přátelskými otázkami, podal mi moje papíry a já se vydal do dalšího

boxu.

Zatímco čekám ve frontě, koukám na stránku, na níž jsou shrnuty

všechny absolvované testy. Jen tak z recese ji ukazuju klukovi přede

mnou a přihlouple se ptám: „Koukej, co ty jsi dostal od psychiatrů?

Páni, ty máš ,N‘! Já dostal ,N‘ všude jinde a od psychiatrů mám ,M‘.

Co to znamená?“ Věděl jsem, co to znamená: „N“ je normální, „M“

méněcenný.

Poklepal mi na rameno a řekl: „Neboj, brácho, to nic neznamená.

Všechno je perfektně v pořádku.“ Načež vyděšeně odkráčel do

opačného rohu, co nejdál od toho cvoka.

Začal jsem si prohlížet, co o mně psychiatři napsali, a vypadá to

se mnou bledě! První napsal: Myslí si, že se o něm lidé baví. Myslí

si, že na něj lidi civí. Sluchové hypnagogické halucinace. Mluví si

pro sebe. Mluví se zesnulou manželkou. Teta z matčiny strany v

psychiatrické léčebně. Velice zvláštní pohled. (Věděl jsem, jak přišel

na tohle – to když jsem se ho zeptal: A na tohle potřebujete

medicínu?)

Druhý psychiatr byl evidentně důležitější, protože jeho rukopis

byl hůře čitelný. Jeho poznámky tvrdily věci jako: Sluchové

hypnagogické halucinace potvrzeny. (Hypnagogický znamená

předspánkový.) Napsal tam ještě spoustu dalších odborně znějících

věcí, a když jsem je všechny prošel, zjistil jsem, že to je se mnou

moc špatné.

Napadlo mě, že to nějak budu muset těm vojákům vysvětlit. Na

konci všech zdravotních prohlídek jdete k důstojníkovi, který

rozhodne, jestli vás odvedou, nebo ne. Tak třeba když máte vadu

sluchu, on musí rozhodnout, jestli je to tak vážné, že nemůžete

rukovat. A jelikož armáda potřebovala sehnat nováčky stůj co stůj,

tenhle důstojník si nenechal od nikoho nic namluvit. Byl ostrý jako

břitva. Například chlapíkovi přede mnou vystupovaly dvě kosti z týla

– měl posunuté obratle nebo něco takového – a tenhle důstojník vstal

od stolu a musel si na ně sáhnout, aby se přesvědčil, že jsou pravé.

Tohle je místo, říkám si, kde se celé to nedorozumění vyjasní! Když

jsem na řadě, podám mu své papíry a jsem připraven všechno

vysvětlit. Ale důstojník ani nevzhlédl, vidí „M“ od psychiatrů, a bez

váhání sáhl pro razítko. Na nic se nezeptal, nic neřekl a prostě

orazítkoval moje lejstra „NEZPŮSOBILÝ“.

Vyšel jsem ven a nastoupil do autobusu směr Schenectady. Když

jsem seděl uvnitř a uvažoval o šílené příhodě, kterou jsem právě

zažil, začal jsem se nahlas smát. Panebože, kdyby mě teď viděli,

napadlo mě, tak to mám zpečetěné!

Když jsem byl zpátky v Schenectady, zašel jsem za Hansem

Bethem. Seděl za stolem a zeptal se mě, jako by říkal vtip: „Tak co,

Dicku, prošels?“

Protáhl jsem obličej a pomalu zavrtěl hlavou. „Ne.“

Najednou se strašně polekal – napadlo ho, že na mně shledali

nějakou vážnou chorobu, a tak se zeptal soucitně: „Co ti je, Dicku?“

Poklepal jsem si prstem na čelo.

Řekl: „Ne!“

„Už je to tak.“

„Néééééé!!!“ vykřikl a smál se, až se třásla okna v celé General

Electric Company.

Tuhle příhodu jsem vyprávěl mnoha lidem a všichni se smáli, až

na pár výjimek. Když jsem se vrátil do New Yorku, otec, matka a

sestra si mě vyzdvihli na letišti a cestou domů autem jsem jim to

všechno vyprávěl. Když jsem skončil, maminka řekla: „Co bychom

měli udělat, Mele?“

Tatínek řekl: „Nebuď směšná, Lucille. Vždyť to je nesmysl.“

Tím to bylo odbyté, ale sestra mi později prozradila, že když jsme

dorazili domů a já jsem někam odešel, tatínek řekl: „Poslyš, Lucille,

neměla bys před ním nic říkat. Ale co budeme dělat?“

Jenomže mezitím se matka vzpamatovala a řekla: „Nebuď

směšný, Mele!“

Ještě jedné osobě ten příběh nebyl jen k smíchu. Stalo se to na

večeři během konference Fyzikální společnosti. Profesor Slater, můj

starý profesor z MIT, řekl: „Heleďte, Feynmane, povězte nám tu

historku, jak jste byl u odvodu!“

Byla u toho spousta fyziků, ale kromě Slatera jsem žádného z nich

neznal. Vyprávěl jsem jim, jak to bylo, a všichni se celou dobu smáli,

ale na konci jeden z nich řekl: „Víte, možná že pro to ten psychiatr

měl své důvody.“

Okamžitě jsem se ho zeptal: „A čím vy jste, vážený pane?“ Byla

to hloupá otázka, protože jsme tam byli samí fyzici na fyzikální

konferenci. Ale bylo mi divné, že by fyzik něco takového řekl.

Řekl: „No, hm, vlastně bych tu ani neměl být. Přišel jsem jako

host svého bratra, ten je fyzik. Já jsem psychiatr.“

Odhalil jsem ho okamžitě.

Po nějaké době mi to začalo dělat starosti. Celou válku jsem měl

odklad, protože jsem pracoval na bombě. Teď dostala odvodní

komise dopis, jaký jsem důležitý, a najednou mám „M“ od

psychiatrů – jsem cvok. Časem jim dojde, že asi cvok nebudu.

Zřejmě jsem se jenom snažil jim namluvit, že cvok jsem – takže hurá

na něj!

Tahle situace se mi nelíbila, a musel jsem najít nějaké východisko.

Po několika dnech jsem řešení vymyslel. Napsal jsem odvodní

komisi dopis přibližně tohoto znění:

Vážení pánové,

jsem toho názoru, že bych neměl být odveden, protože přednáším

studentům přírodní vědy a naše národní prosperita závisí do jisté

míry právě na úrovni našich budoucích vědců. Avšak pokud by ste mi

chtěli poskytnout odklad v důsledku lékařské zprávy, že jsem

psychiatricky nezpůsobilý, soudím, že tato diagnóza je zcela mylná a

neměla by jí být přikládána naprosto žádná váha.

Dovoluji si vás upozornit na tento omyl, protože jsem natolik

šílený, že z něj nechci vytěžit žádnou výhodu.

Srdečně R. P. Feynman

Výsledek: „Neschopen ze zdravotních důvodů.“